Martin Buber nebyl jen výrazným náboženským myslitelem, znalcem židovské kultury a vrcholným představitelem tzv. filosofie dialogu, ale zamýšlel se hluboce také nad povahou vzdělávání a výchovy, jež považoval za pevné stavební kameny každé kultury. Předkládaný svazek obsahuje tři promluvy na toto téma: „Řeč o vychování“, „Vzdělání a pohled na svět“ a „O výchově charakteru“, které Buber vztahuje ke třem stadiím své pedagogické práce. První řeč byla přednesena roku 1925 v Heidelbergu, druhá ve Frankfurtu nad Mohanem roku 1935, třetí v Tel-Avivu v roce 1939. Autor v nich líčí své názory na charakter dítěte a jeho postoj ke vzdělávání, jakož i vhodné metody dobrého vzdělávání. V kontextu vztahu vychovatele a žáka zde ke slovu přichází Buberův dialogický princip. Již vzhledem k době, kdy byly druhé dvě řeči proneseny, je zřejmé, že zde jejich autor nereflektuje jen své teoretické úvahy, ale do značné míry shrnuje též výsledky své praktické činnosti – jak také v předmluvě své knihy připomíná. Trojice krátkých úvah stojí i dnes za přečtení nejen pro osobnost svého autora, ale i z hlediska čistě věcného.