Vytvarovat meč vyžaduje nekonečné hodiny kování kladivem. Nejdříve je to jen rozžhavená hrouda ocele. Musí se znovu a znovu roztloukat a zahřívat, dokud ho nezploštíte do toho správného tvaru. Trik spočívá v tom, že ocel musí mít právě tu správnou teplotu a musíte do ní bušit právě tou správnou silou – dost silně, aby se vytvarovala, ale zároveň dost opatrně, aby se nezlomila. Kovář, u kterého jsem se učila, mi řekl, že ovládnout tohle umění zabere desítky let, takže buďto jsem génius, anebo mé instinkty pomáhá vést mé magické nadání.

Když meč konečně dostane správný tvar, vrhnu se na magii.

Je svázána s mými smysly. Se zvukem mého hlasu. S teplem mého dechu. S vášní v mých očích. S tím, jak konejšivě hladím kov a naslouchám jeho řeči. Většinu času si to přímo neuvědomuji, ale naučila jsem se, že na ocel rozpálenou v ohni se nesmí křičet ani jí spílat. Je třeba ji tvarovat něžným šepotem a povzbuzováním.