Literatura, která dnes vzniká na území mluvícím velmi podobným jazykem s řadou podvariant (Bos­na a Hercegovina, Černá Hora, Chorvatsko a Srbsko), přežila téměř úplné přerušení vzájemné komunikace během devadesátých let. Dnes je situace zcela jiná, v něčem možná lepší než v časech Jugoslávie. V té době byly ve vzájemném čtení a vydávání i různé po­litické důvody, dnes po nich není ani stopa, ba spíše naopak, řada politických elit si vzájemnou komunikaci tohoto druhu ani nepřeje. Vzhledem k tomu, že po­dobné komunikace spíše přibývá, znamená to, že je přítomna autentická čtenářská zvídavost, „ti druzí“ se čtou, protože si je lidé číst chtějí. Chtějí i proto, že srb­ský čtenář sice nemusí vnímat Chorvatsko jako svůj stát, ale chorvatskou literaturu by měl vnímat téměř jako svou, neboť se vyjadřuje k velmi podobným pro­blémům, a navíc srozumitelným jazykem. Sbírka postjugoslávské prózy, kterou Vladimir Arse­nijević sestavil pro české čtenáře, je samozřejmě jen jednou z mnoha legitimních a kvalitních variant výboru. Ale snad je dostatečně reprezentativní, aby dobře infor­movala a zaujala, doufejme, že i někoho inspiruje, aby svůj zájem prohloubil. Se snahou o přesnou vyváženost představuje hlavní proudy současné postjugoslávské prózy díky výboru jejích nejvitálnějších a nejproduktiv­nějších tendencí. Jugoslávie už není. Literární Jugolaboratoř jako by se právě dala do po­hybu.