Jako by mu nestačil smích, který s kolegy z Divadla Járy Cimrmana vyvolává u několika generací diváků. Jeho role hraběte von Zeppelin, princů Jasoně a Drsoně či praktikanta Hlaváčka, nemluvě o četných ženských postavách, jsou bez nadsázky kultovní. Miloň Čepelka (* 1936) přitom není jen hercem výrazných komických rolí. Je též spoluzakladatelem Divadla Járy Cimrmana a zároveň vůbec jediným člověkem, jenž hrál i v „konkurenčním“ Salonu Cimrman, který provozoval objevitel pojizerského génia Jiří Šebánek. Čepelka ovšem není jen tím, kdo rozdává smích, jeho záběr je mnohem širší. Je autorem několika sbírek povídek a románů s veskrze hororovou tematikou, a také několika epických básní o smrti. Uvádí dechovku a píše pro ni texty, zatímco v šedesátých letech psal texty pro hvězdy pop music, třeba pro Martu Kubišovou. Kniha rozhovorů známého publicisty Aleše Palána s Miloněm Čepelkou není jen pohledem do zákulisí oblíbeného českého divadla, je pohledem za kulisy samotného Miloně Čepelky. Někdy je to docela horor, jindy velká legrace. Když se mě nakladatelství Vyšehrad zeptalo, zda bych se nechtěl knižně vyzpovídat z toho, co jsem v životě napáchal, byl jsem v rozpacích. Vyšehradskou edici rozhovorů znám a pochyboval jsem, patřím-li do ní. Ostatně – kvůli sobě, nebo kvůli Cimrmanovi? Toho je všude ažaž a sám jsem jen jeho málo kritickým služebníkem… A kdo by mě zpovídal? Nechtěl jsem nikoho, koho znám. Navrhli mi Aleše Palána. S ním jsem se předtím nepotkal, to může být zajímavé. Bude to se m nou umět? Jsem váhavý, ale zacloumala mnou zvědavost. A hle, už když jsme si prvně podali ruce, věděl jsem, že ano, to je ten pravý! Důvěra k němu stoupala s každým dalším setkáním a výsledek našich sedánků máte v ruce. A musíte vědět, že pokud vás v knize něco zaujme, je to díky jeho zvídavému taktu a chápavosti, a jestliže vám něco naopak půjde proti srsti, vaše kritika ať padne na mne. Já můžu Alešovi jen poděkovat, že mi věnoval svůj čas a že mě tak ohleduplně otevřel. Miloň Čepelka Někdy se to tak prostě přihodí, jindy ne… Někdy se s respondentem, s nímž dělám knižní rozhovor, skutečně najdeme a spřátelíme. Párkrát se to už stalo. Jindy naše vztahy skončí vydáním knihy – poděkujeme si a jdeme dál každý svojí cestou. Přátelství není nárokovatelná položka a nemá-li vzniknout, neurodí se ani za ten rok či dva, kdy se s dotyčným intenzivně scházíme a povídáme si.Kniha rozhovorů, která je založena „jen“ na naslouchání, otevřenosti a vzájemném respektu jejích autorů, nebývá o nic horší. Ta, která je ale okořeněna kamarádstvím, má něco navíc. S Miloněm Čepelkou jsme se během práce na Nedělňátku skamarádili. Věřím, že je to na našem dílku poznat. A věřím, že skamarádit se s ním dokáže skrze stránky i čtenář. Aleš Palán