Rilkova poezie svět neopouští, ale nutí člověka dívat se na něj s mimořádnou soustředěností. V tom se odlišuje od pozdějších představ o poezii jako čistém sebevyjádření. Básník se dívá na věci tak dlouho, až přestávají být samozřejmé. Panter popocházející v kleci, kolotoč v Lucemburské zahradě, plameňáci stojící jak „řada stvolů“, podzimní alej, slepec na mostě nebo osamělý pokoj v podvečeru – to vše jsou přesně pozorované obrazy, které postupně otevírají průhledy k dosud neprožité lidské zkušenosti.

Tato důsledně uplatňovaná schopnost proměnit obyčejný pohled v existenciální situaci činí z Rilka jednoho z nejvýznamnějších básníků moderní evropské poezie. Jeho básně nechtějí být řešením hádanky, ačkoli se tak mohou jevit. Spíše vytvářejí zvláštní stav soustředění. Čtenář se v nich pohybuje podobně jako v podvečerním domě – věci zůstávají známé, ale zároveň se lehce vzdalují našemu vnímání a získávají novou podobu.